Zmínky o tomto onemocnění sice můžeme zaznamenat již v 18. století, avšak bližšího zmapování se dočkala až v roce 1932. Gastroenterolog Burrilla Bernard Crohn za přispění Ginzberga a Oppenheimera zdokumentoval obtíže čtrnácti pacientů. Stále však není známá příčina vzniku Crohnovy choroby. Předpokládá se však, že na vině je nepřiměřená reakce našeho imunitního systému na některé složky stravy či bakterie běžně střeva okupující. Na jejím rozvinutí sehrávají podstatnou úlohu dědičné faktory a kombinace neznámých vlivů prostředí. Pravděpodobně pak životního prostředí, v němž žijeme a přijímaná strava, což podporuje vyšší míra výskytu ve vyspělých částech světa. K rozvoji nemoci sice může dojít v jakémkoliv věku, mívá však zpravidla dva vrcholy. Nejčastěji se projeví u mladých lidí mezi 15 a 30 rokem života a potom u starších po padesátce.
Zánět může napadnout jakoukoliv část zažívacího traktu a dokonce se projevovat i mimo ní. Nejčastěji bývá poté zasažená konečná část tenkého střeva či počátek tlustého. Kvůli zvýšené produkci vaziva dochází k zužování průsvitu, což může vést až k neprůchodnosti střev. Zasažena však není jen sliznice, ale i hlubší vrstvy. Vznikají zde totiž patologické propojení orgánů, tzv. píštěle. Ty mohou vzniknout nejen mezi jednotlivými částmi střeva, ale i okolními orgány. Crohnova nemoc se projevuje zpočátku zvýšenou teplotou, nevolností a nespecifickými bolestmi břicha. V některých případech tyto příznaky vyvolávají dojem zánětu slepého střeva. Jelikož má bolest přímou souvislost se stenózou, ustupuje po vyprázdnění střev. To nutí pacienty omezovat stravu, což vede k úbytku váhy.
Krom postupujících křečovitých bolestí se velice často dostavují i průjmy. Jejich charakter je povětšinou ovlivněn místem výskytu onemocnění. U tenkého střeva bývají přítomny silné průjmy, v případě tlustého bývá objem menší, avšak časnější. Při zasažení žaludku bývá přítomna bolest břicha spojená s bolestí při polykání a zvracení. V ústech se vyskytují afty. V závislosti na zánětu střev se mohou objevovat i projevy mimo zažívací trakt. Mezi ně se řadí kožní projevy vyvolané zánětem podkožní tkáně, zvýšené riziko pro trombózu, záněty duhovky nebo bělma a postižení pohybového aparátu.
Léčit přímo podstatu onemocnění prozatím neumíme, dokážeme jen mírnit její postup. Cílem léčby je tak redukce zánětu střeva a jeho následné udržování na minimální úrovni. K tomu se užívá kombinace aminosalivytátů, kortokoidů, biologické terapie a imunosupresiv. V případě komplikací se ještě injekčně aplikují antibiotika. Při vážnějším průběhu, kdy se objevuje srůst střev, píštěl či abces je nutné přistoupit k operaci. V případě zúžení průsvitu střeva je zasažené místo rozšířeno, u ostatních potíží je přistoupeno k resekci. Odstraněním postiženého místa se však vyřeší jen akutní problém, na samotné onemocnění to nemá vliv a obvykle bývá dříve či později zasažena jiná část střeva.